Pat­ří ke gene­ra­ci vyni­ka­jí­cích slo­ven­ských her­ců, kte­rá se na pře­lo­mu 60. a 70. let zfor­mo­va­la kolem bra­ti­slav­ské­ho Diva­dla na Kor­ze (Labuda, Kuku­ra, Kňaž­ko, Lasi­ca, Satin­ský, Dan­či­ak, Mag­da Vášáry­o­vá, Fur­ko­vá, Koc­úri­ko­vá a jiní) a kte­rá postup­ně vystří­da­la rea­lis­tic­ky hrdin­skou gene­ra­ci svých „otců“(v pří­pa­dě Mar­ti­na Huby pla­tí i bez uvo­zo­vek). Od roku 1976 je čle­nem čino­hry Slo­ven­ské­ho národ­ní­ho diva­dla. Více než tři­cet let půso­bí jako peda­gog herec­ké tvor­by na VŠMU. Od 90. let se vel­mi účin­ně věnu­je také diva­del­ní režii. Sou­čas­ně pra­cu­je v čes­kém diva­dle, pře­de­vším jako herec, ale i jako reži­sér. Za svou prá­ci dostal pes­trou řadu oce­ně­ní, mezi něž pat­ří Cena Alfréda Rado­ka a mno­ho­ná­sob­ně i její slo­ven­ská obdo­ba DOSKY. Od pre­zi­den­ta Hav­la obdr­žel stát­ní vyzna­me­ná­ní za vyni­ka­jí­cí umě­lec­ké výsled­ky, za čet­nou spo­lu­prá­ci s čes­kým fil­mem byl oce­něn Čes­kým lvem, je nosi­te­lem slo­ven­ských stát­ních vyznamenání.
Mar­tin Huba je však pře­de­vším jed­nou z nej­vý­znam­něj­ších osob­nos­tí slo­ven­ské­ho diva­dla, vní­ma­vý a září­cí herec, pou­če­ný postu­py moder­ní­ho diva­dla, ale zacho­vá­va­jí­cí si kouz­lo a umě­ní nej­vět­ších herec­kých kori­fejů. Jeho herec­tví je inte­li­gent­ní, pro­ni­ka­vě pře­mýš­li­vé a moder­ní, doká­že ale také, zachce-li se mu, sevřít divá­kům hrdlo i srdce.

Vystu­pu­je v inscenaci:
Oheň a popel