Lako­mec je jed­ním z nej­slav­něj­ších a nej­u­vá­dě­něj­ších děl J. B. P. Moliè­ra. Ten­to mis­tr fran­couz­ské a svě­to­vé kome­di­o­gra­fie zachy­til v hlav­ní posta­vě Har­pa­go­na věč­né lid­ské vlast­nos­ti nezdra­vých tužeb, hamiž­nos­tí, pode­zí­ra­vos­ti a obav. Strach je to, co nás ovlá­dá a defor­mu­je, pokud mu pod­leh­ne­me. Molièrův Lako­mec není jen tím, kdo nezdra­vě shro­maž­ďu­je pení­ze. Tato vlast­nost je jeho cho­ro­bou. Lako­ta je jeho nábo­žen­stvím, svě­to­ná­zo­rem a poslá­ním. Sta­ví na hla­vu všech­no, co dělá, i vzta­hy s nej­bliž­ší­mi a dokon­ce také lás­ku. Molière Lakom­ce nevy­mys­lel, zachy­til typ, kte­rý tu vždy mezi námi byl a nadá­le bude. Převtě­lu­je se, mění šaty, účes, stra­nic­kou pří­sluš­nost, soci­ál­ní původ, ale přes­to ho lze najít v kaž­dé době, v kaž­dém vět­ším společenství.
Pro­to s kaž­dým pocti­vým uve­de­ním této hry vzni­ká nový oso­bi­tý Lako­mec, roz­ši­řu­jí­cí řady těch před­cho­zích. Mno­ho skvě­lých her­ců se zhos­ti­lo této role a na dal­ší ješ­tě čeká. V naší insce­na­ci to je prá­vě Pavel Zed­ní­ček, jehož kome­di­ál­ní mis­trov­ství s náde­chem jem­né melan­cho­lie, smy­sl pro detail i obrov­ská ener­gie jsou záru­kou dal­ší­ho zají­ma­vé­ho pohle­du na ten­to věč­ný lid­ský typ. Diva­dlo Kalich při­ná­ší Lakom­ce sou­čas­né­ho, bez kra­jek a paruk, ale s krá­sou a jis­krou Molièro­va jazy­ka. Oproš­tě­ný od kudr­li­nek nekom­pro­mis­ně nasta­vu­je zrca­dlo nám samot­ným přes­ně tak, jak to s nesku­teč­nou chu­tí a odhod­lá­ním dělal už sám Molière svým současníkům.