Dva paci­en­ti se roz­hod­nou strá­vit čas své­ho živo­ta jinak než pole­há­vá­ním v nemoc­ni­ci. Odhod­la­jí se k dob­ro­druž­né­mu útě­ku a potká­va­jí se s celou řadou lid­ských pří­bě­hů. Těhot­ná žena je pro­sí, aby našli otce její­ho dítě­te a ozná­mi­li mu, kde rodí pro pří­pad, že by se náho­dou roz­ho­dl být šťastný…

Až ve chví­li, kdy ztrá­cí­me, nachá­zí­me lás­ku, víru, nadě­ji a radost. Dva lidé v pokro­či­lém věku a s urči­tý­mi zku­še­nost­mi, kte­ří už troš­ku rozu­mí živo­tu, se postup­ně svě­řu­jí jeden dru­hé­mu. Někdy jsou jejich vzá­jem­né reak­ce absurd­ní, ale při­tom vychá­zí pořád ze živo­ta. I ten nás pře­ce čas­to zahr­nu­je množ­stvím absurdit.

Insce­na­ce při­ná­ší divá­kům vel­ké množ­ství kon­tras­tů. Věci tra­gic­ké a komic­ké, čer­né a bílé, vyso­ké a níz­ké – tako­vé jaký je sám život. Kaž­dý si ve hře najde kou­sek toho své­ho, svo­ji zku­še­nost, záži­tek, emoci.

Recenze:

Mínus dva spo­lé­há na Polív­ko­vu komičnost
03. 10. 2013, kult.cz, Veronika Sladovníková